#HRNOTES 41

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 23. 9. 2026, sp. zn. 21 Cdo 3223/2024, navázal na červencový nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 970/25 a změnil svůj dosavadní přístup k náhradě mzdy při neplatném rozvázání pracovního poměru.

Dřívější judikatura vycházela z toho, že pokud zaměstnanec po neplatném skončení pracovního poměru požádá o předčasný starobní důchod a tento důchod je mu přiznán, lze zpravidla dovodit, že již není připraven a ochoten pro zaměstnavatele pracovat. Od tohoto okamžiku mu proto náhrada mzdy podle § 69 odst. 1 zákoníku práce nenáležela.

Ústavní soud však takový automatický závěr ve svém nedávném rozhodnutí odmítl. Žádost o předčasný důchod sice podle něj může naznačovat, že zaměstnanec již nechce pokračovat v práci, vždy je ale třeba zohlednit jeho skutečnou vůli a důvody odchodu do důchodu. Předčasný důchod totiž může sloužit pouze jako způsob zajištění příjmu v době, kdy zaměstnavatel po neplatném skončení pracovního poměru práci nepřiděluje.

Nejvyšší soud proto nyní výslovně uzavřel, že samotné přiznání předčasného důchodu nárok na náhradu mzdy automaticky nevylučuje. Rozhodující bude, zda zaměstnanec skutečně zamýšlel opustit pracovní život, nebo zda byl nadále připraven a ochoten pracovat. Význam může mít například jeho další pracovní aktivita, hledání zaměstnání nebo jiné okolnosti svědčící o tom, že chtěl zůstat ekonomicky aktivní.

Pro zaměstnavatele z toho plyne praktický závěr, samotné pobírání předčasného důchodu už nebude stačit jako argument pro zánik nároku na náhradu mzdy. V případném sporu bude nutné posuzovat konkrétní okolnosti a skutečný postoj zaměstnance k dalšímu výkonu práce.