#HRNOTES 5

Nejvyšší soud v polovině ledna „hodil bombu“ do dosavadního ustáleného výkladu zásady rovného zacházení při dočasném přidělení zaměstnance k jinému zaměstnavateli (sp. zn. 21 Cdo 351/2024).

V judikátu, který zarezonoval odbornou veřejností minulý týden, Nejvyšší soud velmi překvapivě dovodil, že pracovní a mzdové podmínky zaměstnance musí být považovány za srovnatelné bez ohledu na jejich zakotvení v pracovněprávních předpisech či daňovou uznatelnost, jak dosud konstantně dovozoval SÚIP.

V kontextu uvedeného bude pravděpodobně potřeba dovodit, že dočasně přiděleným zaměstnancům by měly být poskytovány veškeré benefity – peněžité plnění nebo plnění peněžité hodnoty, které dostávají srovnatelní zaměstnanci uživatele (včetně třeba oblíbených benefitů jako jsou multisportky nebo příspěvky na penzijní či zdravotní pojištění, které dosud všichni včetně metodických pokynů SÚIP považovali za ze srovnatelných podmínek vyloučené).

To ale může mít zj. v oblasti agenturního zaměstnávání zásadní vliv nejen na cenu práce přidělených zaměstnanců, ale přinese i řadu praktických komplikací. Zaměstnavatelé, kteří agenturní zaměstnance využívají, by si tak určitě měli zkontrolovat smluvní nastavení srovnatelných podmínek a způsob výpočtu odměny agentury, aby nebyli překvapeni, jakým způsobem se tato nečekaná změna směru může promítnout do jejich spolupráce s agenturou.