NSS se vyjádřil k pokynu mateřské společnosti v rámci koncernu a jeho daňovým důsledkům pro dceřinou společnost

Nejvyšší správní soud ve svém nedávném rozsudku sp. zn. 3 Afs 165/2024-67 ze dne 12. 11. 2025 řešil situaci, která je v praxi mimořádně častá: mateřská společnost rozhodne o zásadní změně v podnikání dceřiné společnosti, přičemž náklady dceřiné společnosti na tuto změnu zůstanou bez kompenzace a dceřiná společnost vykáže ztrátu.

O co šlo?

Česká dceřiná společnost na pokyn mateřské společnosti změnila výrobu (přešla z výroby z LCD televizorů na automobilové komponenty), investovala do nové výroby a vykázala vysokou daňovou ztrátu přesahující 75 mil Kč.

Správce daně tuto ztrátu neuznal a doměřil dceřiné společnosti daňovou ztrátu o 71 mil. Kč nižší, protože dovodil, že se na pokyn mateřské společnosti vztahují pravidla § 23 odst. 7 ZDP, přičemž náklady vzniklé v souvislosti se změnou výroby měla mateřská společnost dceřiné společnosti kompenzovat.

Krajský soud nicméně dal dceřiné společnosti za pravdu, neboť podle něj § 23 odst. 7 ZDP míří na smluvní závazkové vztahy mezi spojenými osobami a příkaz mateřské společnosti nepředstavuje smluvní závazkový vztah, nýbrž jde o běžné obchodní vedení společnosti.

NSS tyto závěry odmítl.

NSS tedy posuzoval, zda lze § 23 odst. 7 ZDP použít i tam, kde se nejedná o klasickou smluvní transakci s určitou cenou ale o strategický pokyn v rámci obchodního vedení, jehož důsledkem je, že dceřiná společnost nese významné náklady bez vyrovnání.

Klíčové závěry NSS:

Z hlediska tržního odstupu (ve smyslu Směrnice OECD o převodních cenách pro nadnárodní podniky a daňové správy) je nezbytné posuzovat nejen právní, ale i faktické, ekonomicky relevantní podmínky obchodních vztahů.

Rozhodující je vztah mezi mateřskou a dceřinou společností a vznik faktické povinnosti dceřiné společnosti na své náklady vynaložit finanční prostředky na zahájení nové výroby bez toho, aby jí toto mateřská společnost kompenzovala či zde bylo jiné odpovídající tržní protiplnění (např. právně zajištěný odbyt výrobků po určitou dobu apod.).

Není rozhodující, zda existuje formální smlouva či jde-li o pokyn týkající se obchodního vedení, ale že jeho důsledkem je nastavení, v němž dceřiná společnost realizovala rozsáhlou změnu výroby bez odpovídající kompenzace či protiplnění, na což by jinak nezávislý podnik nepřistoupil.

Poučení pro praxi:

Pravidla uvedená § 23 odst. 7 ZDP se mohou aktivovat i u restrukturalizací výroby a jiných strategických změn „řízených shora“, pokud mají konkrétní daňový dopad a jsou nastaveny netržně. Posouzení transferových cen je tedy nezbytné nejen u klasických smluvních transakcí, ale i u rozhodnutí mateřských společnosti vedoucích k přesunům nákladů a rizik na dceřinou společnost.

Jinými slovy, daňové právo sleduje důsledek, nikoliv formu.